NIKDOVÉ MAJÍ HLAD, A TAK SUPATÍ
Na chodníku ležel člověk. Ostatní jej obcházeli, protože proč se taky zdržovat, že jo? Jenže po chvilce se ukázalo, že člověk, který tam leží, je docela populární. Že prý zpívá v kapele či co. A tak se k němu pomalu počala obracet pozornost širší veřejnosti. Jeden bezejmenný se odvážil přiblížit k tělu na dotek, a když zjistil, že ležící dýchá jen slabě, neváhal a ukousl mu ucho. To bezejmennému stačilo. Otřel si zakrvácená ústa a šel dál. Za krátko se u bezvládného těla zastavil další bezejmenný a zrovna jako ten předchozí dorazil proto, aby se nakrmil. Byl poněkud náročnější, a tak si kromě ucha pochutnal i na oční bulvě. A postupně během dnů a nocí na otevřené ulici žebírko pryč a nehty pryč a ústa pryč a zuby pryč a játra pryč a ruce pryč a plíce pryč a srdce… Bezejmenný střídal bezejmenného jako na běžícím pásu v průměrném fitness centru, až z populárního zpěváka zbylo jen oblečení, které v obchodním směru krapet zběhlejší bezejmenný vydražil na jakémsi fóru za docela slušné peníze. Toliko k podobenstvím.
Je toho teď všude plno, co? Nebo aspoň já mám ten dojem. Co něčí příspěvek na Facebooku, to rýpnutí do zpěváka Mandrage. A piko sem a piko tam… najednou jsou všichni odborníci na adiktologii a muzikologii a estetiku a omamné látky… Nerad bych působil dojmem člověka bez smyslu pro humor, umím se zasmát ledasčemu (a v tomhle případě mě třeba slušně rozesmála montáž, co má na svědomí TMBK), ale všechno má svoji mez, řekl bych. A moje trpělivost přetekla v momentě, kdy jsem několikrát během dne nezávisle na sobě v MHD slyšel, jak celou kauzu lidé vášnivě rozebírají. „Ty vole, slyšels o tom zpěvákovi Mandrage? Je to feťák, ty vole! Ty vole… ty vole!“
V hlavě mi zběsile vířily otazníky: to lidi vážně nemají nic lepšího na práci? to se opravdu tak strašně moc nudí? a co konkrétně dokázali ti, kteří se k problému hanlivě a bez uzardění vyjadřují? kam došli? jak daleko? fakt se mozek většiny obyvatel přepnul do bulvárního módu? co těm lidem vnuklo pocit arbitrů vkusu a způsobu správného života?
Jistě jste pochopili, že když říkám, že všechno má svoji mez, nemyslím tím humor, nýbrž lidskou škodolibost a nutkavou potřebu parazitovat na cizím osudu. Na celém tom spektáklu mi totiž vadí především skutečnost, že lidé nemají dostatečně zajímavé vlastní životy, a tak musí zaníceně řešit životy cizí, aby těm svým dali alespoň nějaký obsah. Lze se tomu ovšem divit v zemi, kde je nejčtenějším periodikem Blesk?
Asi nejsmutnější mi na tom připadá, kdo se podobných zvěrstev – nejen z mého okolí - dopouští: ti, kteří nebyli schopni dokončit ani jednu vysokou školu, a tak je teď drazí rodičové krmí přesnídávkami, ti, jimž se rozpadají manželství, a tak raději odvracejí zrak od vlastních pohrom, ti, kteří se svou kapelou svedli brázdit silnice tak maximálně kolem komína rodného města… prostě ti více či méně neúspěšní. Zajímavý point: doposud se mi podařilo potkat mnoho lidí, kteří mají nebývalé ostruhy, a o to zajímavější mi přišlo a přijde, že čím úspěšnější člověk, tím pokornější (tato přímá úměra samozřejmě neplatí všude, nelze generalizovat, ale fenomén je to vcelku běžný).
A když pak čtu, že je dobře, že se Mandrage rozpadli (přičemž o definitivním rozpadu přece nikdo neřekl ani slovo, ne?), že má to piko aspoň nějaké pozitivní důsledky, bliká mi v hlavě kontrolka de gustibus non est disputandum (přeloženo jako proti gustu žádný dišputát). Jelikož ono doopravdy nikde není napsané, co je dobré a co je špatné, je to pouhá intuice, kterou ovšem ti duševně slabší dogmatizují… a já se budu snažit k těmto dogmatům nepřispívat. (Jasně, někomu se líbí tohle, někomu zase tamto… nicméně povýšit svůj vkus na normu… nevím, nevím.)
„Ale já si můžu říkat, co chci!“ namítl nikdo.
„Jo? Proč myslíš?“ zeptal jsem se.
„Protože demokracie!“ odpověděl vítězoslavně nikdo.
A to je ten problém. Zaměňování pojmů a dojmů. Demokracie neznamená bezuzdně házet špínu, na koho se mi zlíbí, demokracie je respekt k člověku. Velmi dobře to vyslovil Václav Havel: „Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“ I demokracie má mantinely – a těmi mantinely jsou další lidé.
Hodně sil a odhodlání všem, co bojují s démony.
PS: Termín „nikdové“ jsem si půjčil od Franze Kafky.